Protiinflační státní dluhopisy: Smysluplná pojistka, nebo promarněná příležitost?

Co se týká tuzemských protiinflačních dluhopisů, zazněla nejedna úvaha a komentář, zda a nakolik má smysl spořicí státní dluhopisy v protiinflační variantě v portfoliu nadále držet. Pro někoho prostě někdy může být rozumné je prodat a přesunout kapitál do jiných investic a instrumentů. Když třeba pětiletý termínovaný vklad nabízel i 6% hrubý roční výnos, pak při výhledu na pokles inflace mohlo mít smysl o zařazení takového instrumentu do portfolia uvažovat.

Pokud dnes ale takový termínovaný vklad znamená vzdání se likvidity za pouhé 3 % hrubého ročního úroku, je na místě otázka, zda má čistý výnos vůbec šanci porazit inflaci. To výnos z poslední emise státních spořicích dluhopisů odpovídá meziroční inflaci z podstaty. Je čistý, protože je osvobozen od daně.

Stranou úvah nestojí likvidita – spořicí státní dluhopisy lze jednou ročně k výročí prodat, zatímco termínovaný vklad je uzamčen na dobu určitou. A pokud dnes dříve oblíbené stavební spoření váže úložky na šest let, jím nabízený 2% úrokový výnos bude po očištění o inflaci záporný a stěží přitažlivý, protiinflační dluhopisy ho porazí.

Tak jako tak státní spořicí dluhopisy v protiinflační variantě své vlastníky v posledních letech nejen chránily před inflací, ale vzhledem k možnosti je k výročí bez nákladů a sankcí prodat za pevnou cenu nabízely i flexibilitu. Otázka, zda prodat nebo držet, se objevuje opakovaně, zejména když právě inflace klesá a třeba když spořicí účty anebo jiné alternativy zrovna nabízejí relativně vyšší nominální úrokové sazby.