Iluze všemoci: Proč centrální banky nemají situaci plně pod kontrolou

Realita posledních let ale ukázala opak. Česká národní banka v minulosti zvýšila během jediného roku sazbu z 0,25 % na 7 %, zatímco ECB ve stejné době držela sazby na nule, přesto obě instituce čelily obdobnému inflačnímu problému, jen s jinou strukturou příčin. Trhy často oceňují aktiva, jako by centrální banky měly přesnou kontrolu nad inflací, likviditou i hospodářským cyklem. Ve skutečnosti však narážejí na limity: zpoždění přenosu měnové politiky, geopolitické šoky, fiskální expanzi, psychologii domácností, fragmentaci globální výroby a vysoké zadlužení. Tím netvrdíme, že centrální banky jsou slabé, ale svět kolem nich je dnes mnohem komplexnější než jejich tradiční nástroje.

Měnová politika působí se zpožděním

Klíčový problém je čas. Změna sazeb dnes neovlivní inflaci zítra, ale často až za 12–24 měsíců. Jedná se o kritické zamyšlení, protože trhy reagují okamžitě, zatímco reálná ekonomika se přizpůsobuje pomalu. Firmy refinancují dluh postupně, domácnosti mají fixované hypotéky, mzdy se přepisují se zpožděním a spotřebitelské návyky jsou setrvačné. Proto i prudké utažení politiky nemusí zastavit inflační vlnu vzniklou v nabídce energií nebo v logistických řetězcích. Studie o transmisním mechanismu v eurozóně nám stále dokazují, že účinnost sazeb je navíc heterogenní podle struktury úvěrového trhu a expozice jednotlivých zemí.

Historická analogie vede do 70. let: ropné šoky byly primárně nabídkový problém, který samotné sazby vyřešily jen částečně. Získává zkrátka ten, kdo chápe zpoždění – typicky dlouhodobý investor v dluhopisech nebo kvalitních akciích nakupující ve chvíli, kdy trh přeceňuje bezprostřední dopad sazeb. Ztrácí naopak přepákované firmy a spekulativní segmenty závislé na levném financování.