Úspěšně startupy jako recept na českou krizi bydlení? Knížecí rady guvernéra ČNB

Ceny českých nemovitostí vyrostly tak, že pro naprosto většinou domácí populace se dostaly v lepším případě do oblasti naprosto největší životní investice, v horším představují naprosto nedostižný nápad. Změna trendu, přesto že ji politici především z opozičních lavic pravidelně slibují, je velmi komplexní záležitost a dlouhodobý proces, jež  se moc nedaří naplnit kdekoliv v západním světě. Nemluvě o tom, že o některých věcech, jako například třeba vyšším zdanění majetku, se neumíme bavit vůbec. A tak se v rámci neschopnosti najít systémové řešení množí „moudré mezigenerační rady“.

Paní Ivana Tykač, podle médií jedna z největších pražských provozovatelek AirBnB ubytování, tak národu – ve stylu Marie Antoinetty –  sdělila, že bydlení je dost a že mladí by se měli uskromnit. Guvernér ČNB Aleš Michl v jednom ze svých rozhovorů šel ještě dál a poradil problém bydlení řešícím, aby šli pracovat pro startup, vyjednali si zaměstnanecké akcie, měli hodně štěstí a po úspěšném exitu si „odnesli balík.“ Zatímco ale paní Tykač můžeme brát jako kuriozitu přezíravé miliardářky prosazující se do veřejné debaty jen díky mediálnímu výtlaku jejího manžela, guvernér ČNB jako v podstatě státní úředník by mohl projevovat poněkud jiný stupeň sociální inteligence. 

Ten nápad o startupech lze totiž nabourat z x různých úhlů pohledu. Například že bydlet – a teď nutně není myšleno vlastnické bydlení, i nájmy se cenově budou vždy do značné míry odvíjet od ceny toho vlastnického – potřebují i ti, kteří startup v rámci své kariéry využít nedokáží/nemohou. Lékaři, učitelé, policisté, hasiči, pracovníci ve službách atd. Všichni potřebují nějak někde bydlet a všechna města i samotná společnost je ke svému fungování potřebují. 

Že pokrytí tak základní lidské potřeby, jako bydlení, nemůže být spojeno s takovým rizikem. Že bydlení ani v Praze přece nemůže být luxusní statek, na který člověk musí trefit jackpot v loterii či na burze. 

Protože, i kdyby byl, do jaké míry jsou úspěšné startupy řešením rovnice? V generaci narozené v letech 2000 - 2005, která nyní problém bydlení eminentně začíná řešit, se v Česku v průměru rodilo cca 95 tisíc děti ročně. Na druhé straně SpaceX vygeneroval odhadem čtyři tisíce milionářů z kohorty dlouhodobých zaměstnanců (ano, je otázka, kolik z těchto milionáři ještě bude v momentu, kdy budou mít akcie podle pravidel povoleno prodat). Tito dlouholetí zaměstnanci, z nichž většina ve firmě strávila minimálně patnáct let, si nemovitost dovolit budou moct. V Kalifornii nebo Texasu, kde má SpaceX svá hlavní centra, ale ten milion bude na rodinné bydlení stačit tak akorát. Tyto čtyři tisíce lidí navíc ustáli abnormálně náročnou cestu. Udrželi akcie v dobách, kdy se záměrům SpaceX veřejnost smála. Kdy SpaceX padaly rakety krátce po startu. V dobách, kdy Elon Musk veřejně proklamoval, že firmu na burzu nikdy nedá. Nyní jsou tito sice objekty obdivu, závisti a novinářského zájmu, ale jaká část populace má opravdu schopnost tohle vše ustát?

Česká startup scéna a obecný národní vztah k riziku je navíc poněkud odlišný než ten americký. Při veškerém respektu k Rohlíku, ProductBoardu, Meows a dalším, to ,co definujeme jako česká startupová scéna, podle posledních čísel zaměstnává odhadem 160 tisíc lidí. Podle odhadů se k nějakému zajímavějšímu exitu dostane jednociferné procento. Nemluvě o tom, že až čtyřicet procent našláplejších původně českých startupů v průběhu svého fungování z nejrůznějších důvodů – a přespřílišná vstřícnost českého prostředí k rozjíždějícím se firmám mezi ně rozhodně nepatří – se v nějaké fázi svého rozvoje přesune do zahraničí. Na straně druhé pak máme půl milionu akutně hledajících bydlení, podle odhadů je až 1,6 milionů lidí v celé zemi ohroženo bytovou nouzí.       

Je obecně zajímavé, jak starší generace, mimochodem nadšeně vzpomínající na svobodu 90. let, dokáže bez uzardění generovat nápady, ze kterých by jí dvacet, třicet, čtyřicet let nazad vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Panu guvernérovi možná absurdita jeho doporučení ani nedochází. Alternativou je totiž diskuse, ve které bychom se museli seriózně bavit o věcech, které se těmto generacím poslouchají daleko hůře. Jako třeba vyšší zdanění nemovitostí, vyrovnaný rozpočet, nebo prolomení českého NYMBismu. A hlavně nálady, kdy všichni chceme, aby se něco zlepšilo, ale nikoliv na náš úkor.  

(Autor patří ke generaci guvernéra ČNB a své bydlení má pořešeno, byť nevlastní žádný investiční byt)