Proč mají lidé pocit, že chudnou navzdory rostoucí ekonomice?

Průměrná nominální mzda v závěru roku 2025 překonala historickou hranici a ve čtvrtém čtvrtletí dosáhla 52 283 Kč (meziroční nárůst o 7,4 %). Na úrovni makroekonomiky tedy dochází k výrazné obnově kupní síly domácností a stabilizaci cenového prostředí. Přesto konjunkturální průzkumy ČSÚ dlouhodobě ukazují, že velká část populace vnímá svou finanční situaci stále negativně.

Tento rozpor je způsoben zejména zpožděním mezi ekonomickou realitou a její subjektivní interpretací. Ekonomické šoky totiž působí kumulativně. Dopady vysoké inflace se propisují do chování domácností ještě roky po jejím odeznění. Ceny se nevracejí na původní úroveň, pouze rostou pomaleji. Růst mezd tak lidé často vnímají jako postupnou kompenzaci předchozích drastických ztrát.

Navíc hodnocení životní úrovně probíhá retrospektivně. Domácnosti porovnávají svou situaci s obdobím před krizí, nikoliv s předchozím rokem. Dokud se reálná hodnota příjmů plně nevrátí nad úroveň roku 2021, subjektivní pocit zhoršení přetrvává. Ekonomika tedy může růst, aniž by to vedlo k okamžitému růstu spokojenosti. Tento nesoulad mezi tvrdými daty a percepcí je dnes jedním z klíčových makroekonomických fenoménů, který investoři i analytici často podceňují.

Reálné mzdy: růst, který dohání ztracené roky

Reálné mzdy v České republice se v letech 2025 a na začátku roku 2026 skutečně zvyšují, což potvrzují čerstvá data Českého statistického úřadu. Na první pohled by se mohlo zdát, že se domácnosti rychle vracejí k vysoké životní úrovni, tento závěr je však zavádějící. V letech 2022 a 2023 došlo k bezprecedentnímu propadu reálných mezd, který kumulativně přesáhl 11 %. Tento hluboký propad nebyl dosud plně kompenzován. I přes aktuální meziroční nárůst reálné mzdy o 5,1 % (data za Q4 2025) zůstává kupní síla průměrného výdělku stále mírně pod úrovní rekordního roku 2021.

Současný růst je tedy spíše namáhavým návratem k předchozím hodnotám než skutečným skokem vpřed; domácnosti fakticky pouze „dohánějí minulost“. Tento efekt je psychologicky zásadní, protože lidé nehodnotí krátkodobou dynamiku, ale absolutní úroveň svého standardu. Pokud si dnes za svou výplatu pořídí méně než před pěti lety, jejich subjektivní hodnocení zůstává negativní. Navíc růst mezd není celoplošný. Zatímco v sektorech jako IT či energetika mzdy rostou rychleji, nízkopříjmové skupiny a vybrané služby za průměrem zaostávají (ČSÚ – struktura mezd). Tato nerovnováha prohlubuje pocit nespravedlnosti a vysvětluje, proč makroekonomické oživení zatím nepřineslo celospolečenskou spokojenost.

Tato tabulka odhaluje syrovou matematiku „ztracené pětiletky“: mezi lety 2022 a 2023 se kupní síla Čechů kvůli extrémní inflaci propadla o více než 10 %, což představovalo nejdrastičtější zchudnutí v historii samostatného státu. Přestože v letech 2024 a 2025 reálné mzdy opět citelně rostou (přibližně o 4,6–5 % ročně), tento růst slouží primárně k „zalepování děr“ a návratu na úroveň před krizí. Až v průběhu roku 2026 se průměrný zaměstnanec reálně dostává nad úroveň svého blahobytu z roku 2021. Právě tento dlouhý interval, kdy lidé pouze doháněli minulost, vysvětluje, proč se makroekonomické oživení v peněženkách projevuje s tak výrazným psychologickým zpožděním.

Inflace nezmizela. Jen zpomalila

Jedním z nejčastějších omylů ve veřejné debatě je zaměňování nízké inflace s poklesem cen. Inflace měří tempo růstu, nikoliv absolutní cenovou hladinu (ČSÚ – Metodika indexu spotřebitelských cen). V praxi to znamená, že i při stabilizaci kolem 2 % v roce 2026 zůstávají ceny v ekonomice o více než 30 % vyšší než v roce 2021. Tento efekt je nejcitlivější u energií, potravin a bydlení, které podle dat ČSÚ zaznamenaly v letech 2022–2024 nejdrastičtější nárůsty.

Právě tyto kategorie tvoří dominantní část výdajů českých domácností. I mírné kolísání v těchto položkách má proto disproporčně velký dopad na vnímání životní úrovně. Psychologické studie navíc potvrzují, že lidé reagují silněji na zdražení než na zlevnění – jde o koncept averze ke ztrátě (loss aversion), který popsali nositelé Nobelovy ceny Kahneman a Tversky. Cenové šoky v paměti přetrvávají mnohem déle než jejich následná stabilizace.

Dalším faktorem je narušená důvěra v cenovou stabilitu, kterou Česká národní banka budovala více než dekádu. Inflační epizoda změnila chování spotřebitelů: domácnosti zůstávají opatrné a udržují vyšší míru úspor jako pojistku proti budoucím šokům (ČNB – Statistika finančních účtů domácností). Tento behaviorální posun má reálné dopady – tlumí domácí poptávku a brzdí dynamiku ekonomického růstu. Inflace v roce 2026 tedy nepůsobí již jen jako cenový, ale především jako psychologický posttraumatický šok, jehož dozvuky jsou v české společnosti stále hluboce patrné.

Průměrná mzda jako statistická iluze

Průměrná mzda je jedním z nejčastěji citovaných ukazatelů, ale zároveň jedním z nejvíce zavádějících. Podle Českého statistického úřadu dosáhla v roce 2025 přibližně 49 tisíc korun a ve čtvrtém čtvrtletí překročila 52 tisíc korun. Tento údaj je však výrazně ovlivněn vysokými příjmy menší části populace. Medián mzdy, který lépe odráží realitu, je výrazně nižší (45 523 Kč). Přibližně dvě třetiny zaměstnanců tak na průměrnou mzdu nedosáhnou. Tento rozdíl vytváří iluzi prosperity, která se většiny populace netýká. 

Lidé jsou konfrontováni s čísly, která neodpovídají jejich zkušenosti. To vede ke ztrátě důvěry v ekonomické statistiky. Navíc příjmová nerovnost v posledních letech roste, což potvrzují data Eurostat (indikátory Gini a income quintile share ratio). Růst mezd je koncentrován v určitých sektorech, zatímco jiné stagnují. Tento rozdíl má nejen ekonomické, ale i sociální důsledky. Vytváří pocit nespravedlnosti, který je silnějším faktorem než samotná úroveň příjmů. Pokud lidé vnímají systém jako nerovný, jejich důvěra klesá bez ohledu na makroekonomická data. Průměrná mzda tak přestává být relevantním indikátorem životní úrovně. A její mediální interpretace paradoxně zhoršuje vnímání ekonomické reality.

Strukturální realita: růst bez širokého dopadu

Současný ekonomický růst v České republice je stále více tažen sektory s vysokou přidanou hodnotou, což potvrzují analýzy Česká národní banka i Eurostat. Tyto sektory však zaměstnávají relativně malou část pracovní síly. To znamená, že růst HDP není rovnoměrně distribuován napříč populací. Digitalizace a automatizace zároveň mění strukturu trhu práce. Některé profese zanikají, jiné vznikají, ale přechod mezi nimi není okamžitý. To vytváří pocit nejistoty, i když nezaměstnanost zůstává nízká (ČSÚ – míra nezaměstnanosti). Dalším zásadním faktorem je trh bydlení. Podle dat Eurostatu i ČSÚ rostly ceny nemovitostí v posledních letech rychleji než mzdy. Dostupnost bydlení se tak zhoršila, zejména pro mladší generace. Tento trend má dlouhodobé dopady na sociální mobilitu i spotřebitelské chování. Bydlení představuje největší výdajovou položku domácností, a jeho zdražování má proto zásadní vliv na vnímání životní úrovně. Ekonomika tak může růst, ale pokud se zhoršují klíčové životní podmínky, tento růst není vnímán jako pozitivní. Strukturální změny tedy prohlubují rozdíl mezi makroekonomickým výkonem a individuální zkušeností. A právě tento rozdíl je jedním z hlavních důvodů současného sentimentu.

Psychologie: rozhodující faktor roku 2026

Ekonomická realita sama o sobě nestačí k pochopení současné situace. Klíčovou roli hraje psychologie. Lidé hodnotí svou situaci relativně, nikoli absolutně. Srovnávají se s minulostí, s ostatními i se svými očekáváními. Pokud realita zaostává za očekáváním, vzniká pocit zhoršení. V České republice byla očekávání dlouhodobě nastavena na rychlé dohánění západní Evropy. Tento proces se však zpomalil (Eurostat – konvergence HDP na obyvatele). Rozdíl mezi očekáváním a realitou tak narůstá. Behaviorální ekonomie ukazuje, že lidé vnímají ztráty silněji než zisky. Propad reálných mezd v letech 2022–2023 má proto větší dopad než jejich současný růst. Tento efekt je zesílen mediálním prostředím, které zdůrazňuje negativní zprávy. Sociální sítě navíc vytvářejí iluzi, že ostatní se mají lépe. To zvyšuje pocit relativní chudoby. Dalším faktorem je ztráta kontroly. Inflace, ceny bydlení nebo úrokové sazby jsou mimo kontrolu jednotlivce. To zvyšuje stres a nejistotu. A nejistota je klíčovým determinantem subjektivního pocitu chudoby. Ekonomika tak není jen o číslech, ale o vnímání. A v roce 2026 je právě vnímání hlavním problémem.