Lepší penzijko řeší poplatky. Jeho hlavní problém je ale jinde

Vlastně je to relativně jednoduchá matematika. V současnosti jako Česká republika máme cca 2,35 milionu starobních důchodců a na každého platí sociální odvody cca dva pracující. Ve druhé polovině třicátých let to první číslo začne s odchodem tzv. Husákových dětí do penze strmě růst a ten počet platících naopak klesat. Udržet současný náhradový poměr a úroveň důchodů tak bude – i vzhledem k tomu, jak rychle si aktuálně likvidujeme dobrou pozici na poli zadlužení – prakticky neřešitelné. A státu by se sakra hodilo, aby se budoucí důchodci na tuto situaci sami dopřipravili. K čemuž mají k dispozici hned několik nástrojů. Především je to penzijko. Aktuálně prý lepší než kdy dříve. S nižšími poplatky, dynamičtějšími strategiemi, vyšším výnosem. Celá tato konstrukce má jeden malý, ale nikoliv nepodstatný, problém. Chybí tam motivátor, aby se budoucí důchodci na tu budoucí situaci opravdu aktivně začali připravovat a ono lepší penzijko využili.    

Ty nižší poplatky se samozřejmě dobře prodávají politicky. Jsou snadno pochopitelné, dají se převést na konkrétní částku a ministryně financí tak nyní může střadatelům slibovat až milion korun navíc. Každá desetina procentního bodu skutečně při dlouhém investičním horizontu hraje roli. Jenomže tohle pomyslné počítání zajíců je fajn, až když se na onen hon dostaví dostatečný počet lovců. Hlavní slabinou české diskuse a třetího pilíře je, že ačkoliv jsou verbálně téměř všichni nespokojeni s výhledem důchodového systému do budoucna, jednotlivců, kteří tento problém skutečně berou vážně, je zoufale málo. Stačí se podívat do internetových diskusí pokaždé, když se otevře téma, které se byť jen vzdáleně dotýká problematiky penzí. Jinými slovy: velká část Čechů nespoří vůbec a další odkládají nedostatečné částky. Což ze sebelépe nastaveného produktu dělá tak trochu geniální vynález, který nikdo nepoužívá.

V ideálním světě by si každý racionální jedinec problematiku nastudoval a pak za sebe provedl pragmatické rozhodnutí. Což by v naprosté většině případů znamenalo vlastní iniciativu a nějakou formu investic (penzijko, DIP, vlastní portfolio) investic směrem k pokročilejšímu věku. Jenomže – jak třeba dlouhodobě zjišťuje medicína ve vztahu k preventivním prohlídkám – člověk není vždy úplně racionální. A v tomto případě především mladí řeší úplně jiné a často mnohem akutnější problémy (jako bydlení) než ty z jejich perspektivy vzdálené čtyřicet a víc let. Otázka, která tak po parametrických změnách i s lepším penzijkem zůstává, tak zní: Jak dostat do systému více lidí, především v mladém věku? Půlprocentní poplatkový strop na ni neodpovídá. 

Člověka, který žije v představě, že se o něj stejně jako o generaci jeho prarodičů postará stát, protože ten má přece peníze na všechno, nižší poplatky u penzijka ke změně názoru nepřesvědčí. Zvlášť pokud jej v tomto přesvědčení podporují i politické elity. Stejně tak nižší poplatky nepomohou lidem, kteří penzijko neřeší kvůli nízkým příjmům nebo nedostatečné finanční gramotnosti. 

Respektive pro naprostou většinu lidí není v pěně každodenních problémů o pár desetin nižší poplatek dostatečně uchopitelným motivátorem, který by je přiměl k akci. Český systém přitom stále stojí na aktivním rozhodnutí každého jednotlivce.

Čeští politici totiž – i při svém obřím pocitu zodpovědnosti za blaho současných i budoucích babiček a dědečků – stále nenašli odvahu zavést povinný plošný vstup do systému (a možný dobrovolný opt-out) jako třeba Slováci či Poláci. A popularizaci myšlenky penzijního spoření, respektive akvizici nových klientů, stále outsourcují na penzijní společnosti. Kterým na toto na druhé straně nenechávají dostatek peněz. Protože tato akvizice něco stojí. A pokud se tato akvizice nevyplatí, investiční poradci jako zprostředkovatelé se jí příliš proaktivně věnovat nebudou.

Radikálnější levičák by tak v poslední úpravě teoreticky mohl vidět další klasickou českou odrbávku, kdy se na oko vylepšuje systém ve prospěch běžného člověka, v reálném světě se ale spíše leští produkt takovým způsobem, aby byl pro tu nejpotřebnější část populace spíše skrytější a v důsledku hůře dostupný. Pro pragmatika (z obou stran politického spektra) je to další příklad nepříliš zvládnuté reformy v duchu Černomyrdinova výroku „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“