Reformu penzijního spoření máme! Teď už jen zbývá, aby jí budoucí penzisté věřili

V ideálním světě bychom se o tom tématu nemuseli vůbec bavit. V takovém světě bychom všichni – obzvlášť v aktuálních demografických konsekvencích – chápali, že na důchod se musí člověk minimálně přizajistit vlastními prostředky. Takže by ti, kteří si to mohou dovolit, přičemž se bavíme opravdu třeba o třech čtvrtinách populace, začali co nejdříve investovat, respektive odkládat něco stranou a zhodnocovat. Sami od sebe. Přes levný indexový fond s dlouhým investičním horizontem, což je strategie, která minimálně do padesáti let věku naprosté většině stačí. Aby následně, třeba po konzultaci s odborníkem, zvolili defenzivnější strategii odpovídající předpokládané setrvačnosti jejich příjmových toků. Jenže v ideálním světě nežijeme.

A v této neideální konstelaci dávají změny spoření na důchod, tzv. reforma třetího pilíře penzijního systémy, tento týden ohlášené ministryni financí Alenou Schillerovou, smysl. Ano, dosavadní systém opravdu nebyl příliš efektivní. Ano, poplatková struktura, která penzijním fondům umožnila schlamstnout – dle studie dua Nádvorník-Pertold –35 až 50 procent výnosu, nebyla příliš prozákaznická.

Ano, je rozumné více motivovat mladé k co nejčasnějšímu vytvoření návyku, ergo k co nejdelšímu působení složeného úroku na jejich úspory. A ano, je rozumné ponouknout i konzervativnějšího klienta s dostatečně dlouhým investičním horizontem k poněkud rizikovějším investicím. Nedávno ohlášené parametrické změny systému by samozřejmě mohly jít ještě o kousek dál, nicméně provedeným vylepšením obecně nejde moc co vytknout a stát má nástroje i vlastní motivaci na to jak a proč ponouknout své občany k tomu, aby si na důchod spořili. 

Jaké jsou tedy hlavní změny v novém návrhu penzijního spoření?

Problémem zůstává, že tyto změny neprobíhají ve vakuu. Že více či méně racionální lidská bytost nefunguje mentálně izolovaně a asi si neřekne: „To jsou fajn změny, měním své dosavadní životní nastavení a okamžitě do toho jdu.“ Tato racionální bytost totiž žije ve světě, ve kterém jaksi subjektivně ubylo jistot, kde třeba AI může zásadně proměnit trh práce. Navíc žije v zemi, která se v posledních letech tváří, že budoucnost není problém, že se to všechno nějak zvládne (byť nikdo zatím ještě nenabídl plán jak) a od svých lídrů pravidelně slýchá, že reformovat první důchodový pilíř není potřeba, protože na důchody vždycky bude, přičemž babičky a dědečci si ty peníze prostě zaslouží. 

Taky žije ve společnosti, kde perspektiva důchodu za 20,30, možná 40 let je jaksi v zákrytu poněkud urgentnějších problémů, jako třeba kde vůbec bydlet. A jako třešnička na pomyslném dortu je tu fakt, že žije (a technicky je daňovým poplatníkem, akcionářem i věřitelem) ve státu, který si v druhé půli října půjčuje peníze na to, aby dožil konce roku. 

Penze, a vlastně cokoliv si hrající s časovým horizontem v desítkách let, stojí na důvěře. Ve společnost, v její stabilitu, v platnost pravidel, v absenci umělých šoků. Pokud si otevřete jakoukoliv diskusi pod článkem shrnující Alenou Schillerovou nedávno zveřejněné změny, a vlastně jakoukoliv diskusi pod textem o českém důchodovém systému za posledních deset let, důvěru tam budete nacházet jen ve stopovém množství. Zdá se, že věří jen ti, kterým nic jiného nezbývá. Přičemž nedůvěra v současný stav je jaksi všeobjímající. Ti, co si to mohou dovolit, se zajištují po vlastních liniích, investují do nemovitostí, dluhopisů, akcií. Někteří jdou ještě dál a tiše diverzifikují do zlata, bitcoinu nebo třeba cizích pasů. Ti, kteří si to dovolit nemohou, nebo eventualně nechtějí, svou skepsi aspoň hlasitě sdílí ve veřejném prostoru.  

Zveřejněné změny v třetím důchodovém pilíři jsou na první pohled krok správným směrem. Aby nicméně měly dopad, jaký by Česká republika do budoucna potřebovala, muselo by se změnit mnohem více věcí. Takto lze předpokládat, že se z penzijního spoření stane o kousek atraktivnější produkt, který – s tím, jak průměrný Čech v tuto chvíli na papíře stále bohatne – bude, co se týká objemu nashromážděných prostředků, krásně bobtnat. Systémovou změnu a plošné zajištění na důchod nicméně nepřinese. Na to je v Česku málo důvěry. On totiž ten nihilistický přístup (především mladé) části populace totiž v určitém směru v této zemi dává docela smysl.