Daně, připravme se na ně!

Schodek českého rozpočtu na příští rok je všeobecně známých 386 miliard. Na příští rok premiér a spol. slibují výrazně nižší číslo. Jak k tomu hodlají dojít, není úplně jasné. Okolnosti jim pravda zrovna nepřejí. Konec geopolitických konfliktů v Íránu a na Ukrajině (a s nimi spojené uklidnění na trhu s ropou) se úplně nerýsují, úroky na dluhopisech v poslední době – i díky AI nebo pokračujícímu zadlužování vyspělých zemí – jdou v podstatě jen nahoru, na domácím poli má po slibech ve volební kampani obrovská masa lidí pocit, že vláda jim musí splnit řadu slibů, které v nedávné minulosti dala. Na straně druhé významnější reformy připravené zjevně nejsou, ochota a odvaha systémově říznout do největších výdajových položek zjevně není.  Investovat – cokoliv to v podání českého státu znamená – se musí, zdravotnictví může a dokáže spolknout nekonečně peněz, valorizační vzoreček na zvyšování důchodů je jen jakýsi obecný rámec, ze kterého vždycky musí vyjít číslo, které důchodce a především voliče stávající vládní koalice uspokojí.

Takže se budou hledat nové zdroje. Zatím (zjevně i v souvislosti s víkendovými volbami) etérem létají nápady, které by se dotkly opravdu okrajů. Sektorová daň pro rafinerie, zdanění investičních bytů ideálně od deseti a dál, vyšší daně z neřestí, jako je hazard nebo státem povolené návykové látky. Problém těchto nápadů je, že v kontextu výše zmíněného schodku je to plivnutí do moře. Jednotky či nižší desítky miliard v době stamiliardových schodků a desetimiliardových meziročních skoků v nákladech na obsluhu státního dluhu. Ergo pokud kdokoliv, ať už tato vláda nebo některá příští, bude chtít něco se schodkem rozpočtu skutečně dělat, bude muset jít dál. Hlouběji. A danit (i škrtat) bolestivěji. 

Bylo by fajn si myslet, že to zaplatí bohatí. Maďaři to – i v rámci jakéhosi vyrovnání s předchozím  Orbánovým režimem – zkoušejí, ale je obtížné si představovat, že to dopadne jinak než třeba v Norsku nebo Velké Británii. Že nejbohatší si počkají a dobrovolně odevzdají desátek ze svých majetků. Spíše se posunou někam, kde i jejich optimalizované daňové příspěvky s otevřenou náručí uvítají. Stejně tak jakkoliv mohou nobelisté jako třeba Joseph Stiglitz podporovat jednorázovou pětiprocentní daň pro miliardáře v Kalifornii, jakkoliv může být atraktivní a sdílený návrh Gabriela Zuckmana na každoroční dvouprocentní daň z majetku miliardářů, ti první zacílení z Kalifornie už utíkají. Druhý nápad předpokládá globální aplikaci, což v současném multipolárním světě, jehož stále nejpevnější bod je ovládán multimiliardářem se zálibou v předvádění moci a bohatství, je opravdu velmi efemérní idea.

Takže – extrapolujíce globální trendy na domácí půdu – boj s multimiliardovým strukturálním schodkem českého rozpočtu a jeho jednoznačně negativním trendem dříve nebo později spadne na střední třídu. Na vrstvu, která si v zemi jako Česko sice objektivně nežije špatně, na druhou stranu si v posledních letech zvykla stále více spoléhat na sebe. Ať již třeba co se týká zajišťování péče pro starší generaci, hledání možností vzdělání pro tu nejmladší nebo v otázce vlastní přípravy těch ve středním věku na doby nadcházející. 

Protože pokud si lze nějak představovat ospravedlňování zvyšování daní v prvním kole (daně z příjmů půjdou nahoru až se ukáže, že toto nestačí), půjde to za těmi, co mají dost. Za těmi, co investují a mohou se podělit. 

Nápady jako ve Francii nebo Holandsku, kde se vážně řeší zdanění nerealizovaných zisků, v Česku ještě nerezonují, o vyšším zdanění dividend nebo zrušení tříletého časového testu už ale zmínky padly. Stejně jako výše zmíněná možnost danit investiční byty. Současná vláda už má navíc jakousi učebnici v podobě rozhodnutí svých předchůdců realizovat takzvanou windfall tax. Ta taktéž dopadla v podstatě jen na minoritní akcionáře ČEZ, když banky a další nestátní zacílené podniky se dokázaly s obratností hadí ženy z odvodů vyvléknout, a zdanění minoritářů tehdy někteří členové vládní koalice ospravedlňovali výroky jako „oni by vydělali moc peněz.” Podobná argumentace v zemi, jejíž jedno z oblíbených úsloví je „o sousedovi a jeho koze” a kde investování je stále spíše v plenkách ve smyslu, že relevantně se do něj pustila jen menšina, úspěšně zarezonuje vždycky.  

Česká střední třída a investoři z ní pocházející mají zkrátka velmi silný důvod přestat považovat současné parametry na svých výplatních páskách za samozřejmost příštích let. Stát zatím neposílá oznámení o plošném zvýšení daní, ale přichází s rozpočty, ve kterých ochota politiků utrácet předbíhá ochotu stejných vysvětlit, kdo výdaje zaplatí. Pro domácnost s hypotékou, dětmi a ambicí vytvářet úspory/investovat je to řádově významnější zpráva než další od politiků zaznívající ujišťování, že na jejich peněženku nikdo nesáhne. Jenomže právě oni mají dostatečně velké příjmy, které lze snadno dohledat. Spotřebu, kterou lze snadno zdanit. Investice, o jejichž výnosy se mohou podělit. Zaměstnaneckou mzdu zachytí mzdová účtárna, běžné nákupy systém DPH, akcie a dluhopisy jsou dávno podchycené, kryptoměny jsou právě v procesu svazování.  Domácnost navíc obvykle nemůže přesunout zaměstnání, bydlení a rodinný život podle toho, kde je právě výhodnější daňový režim. Z pohledu rozpočtu jde o širokou a dostupnou základnu. Z pohledu politika o skupinu, které lze podobně jako oné žabce ohřívat vodu. Můžeme s tím nesouhlasit, může se nám to nelíbit, ale je to asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.