Hledá se ministr financí ochotný skutečně šetřit. A spáchat politickou sebevraždu

Schodek hluboko pod hranicí 400 miliard znamená 389 miliard. Obří investice, které mají nastartovat růst, díky jemuž z dluhů aktuálně nabíraných na pětiprocentní úrok vyrosteme, znamenají – při zmíněném schodku – 290 miliard. Kapitola na obsluhu státního dluhu meziročně vyroste o dvacet miliard a příští rok bude činit 130 miliard. Vláda Andreje Babiše, mimo jiné autora výroku “Kdyby mi někdo předložil rozpočet s deficitem, tak ho vyhodím,” generuje v časech ekonomického růstu druhý největší schodek v dějinách České republiky a AB tak už drží všechny medaile. Prý proto, že potřebujeme investovat a konsolidovat se bude později. Což je vzhledem ke schopnostem Andreje Babiše, speciálně v předvolebních letech, ale vlastně kdykoliv, realizovat cokoliv politicky nepopulárního značně problematická vize. 

Co je na rozpočtu a vlastně celém nastavení českého státu špatně, by se dalo rozebírat do nekonečna. Zodpovědným hospodářům vadí, že si v říjnu musíme půjčit, abychom přežili do konce roku. Většině důchodců že jim Babišova vláda zřejmě hned nevrátí co jim Fialova vláda vzala. Zaměstnancům v soukromém sektoru, že zaměstnancům zjevně neprosperující firmy (aka státu) mnohdy porostou platy rychleji než jim. A konečně čtenářům investičního webu možná to, že se investovat a navýšit generacemi udržované nízké zadlužení rozhodla právě ta vláda, jejíž soukromé ‘investiční úspěchy’ stojí na dotacích a predátorském přebírání firem (Andrej Babiš), prodávání neověřených léčebných metod zoufalým pacientům (Karel Havlíček) nebo prodělání peněz na podvodných krypto schématech (Patrik Nacher).  

Z opozice pak schodek nepříliš věrohodně kritizují lidé významně spojení s poslední vládou. Která sice nějakou konsolidaci prováděla, ale často třeba na úkor jedné specifické skupiny obyvatel (minoritních akcionářů ČEZ). Která slibovala stamiliardové úspory, které se nějak nenaplnily (Jan Skopeček). A která si většinu trumfů nechala na závěr vyrazit vlastním ministrem financí, který svůj poslední rozpočet postavil snad se záměrem, aby své nástupkyni umožnil shodit celé své konsolidační úsilí. Které mimochodem zaplatil svou politickou kariérou.

V řevu, kdy si vláda a opozice vzájemně předhazují svůj balík propagandy, pak nicméně zaniká jedna podstatná věc. Že nikdo nemá plán, co s tím dělat. Že všichni tak nějak verbálně proklamují, že s takovým dluhem nemůžeme dlouhodobě dál fungovat a bude se s tím muset něco dělat. Ale zároveň nikdo není ochoten jít s navrhovaným řešením a kůží na trh, protože prostě ví, že s upřímností daleko nedojde, respektive volby nevyhraje. Všechny ty subtilní náznaky – jako třeba v neděli od STAN a Našeho Česka – že třeba do budoucna budou muset růst daně, protože čtyřsetmiliardový schodek nejde narovnat/zkrotit skrze EET a škrtnutí příspěvků neziskovkám, si širokou podporu obtížně získají. A vždycky budou narážet na přesvědčení jednotlivých skupin obyvatel, že potřeba sice šetřit je, ale odnést by to měl někdo jiný než jsou zrovna oni. 

Přitom dříve nebo později (přičemž později možná není tak daleko, jak by si Andrej Babiš představoval) šetřit budeme muset. Protože sazby za dluhy spíše porostou, jelikož do víceméně obtížně udržitelné situace se státními dluhy se dostávají další státy, včetně kolosů jako jsou Spojené státy nebo Francie. Protože jsme malý stát, který v posledních letech hraje stále víc na sebe a na který budou investoři asi drsnější než na ty giganty. Protože ten rozpočet s 389 miliardami schodku se v podstatě ani nedotýká výdajů, které nás čekají kvůli demografickým či klimatickým změnám, energetické transformaci, nové geopolitické situaci aka vyšším výdajům na ozbrojené síly nebo adaptaci na nový svět, který nám podle všeho narýsuje AI. Všechno bude stát miliardy nebo spíš biliony, které Česko bude muset někde ušetřit nebo vybrat na daních. Na úkor svých občanů. Protože ač se Andrej Babiš (a předtím do větší či menší míry všichni předchozí premiéři) tváří jinak, žádné svoje peníze tento stát nemá. Všechno – ať už na daních, poplatcích nebo naopak nižších podporách či horších službách – zaplatí Češi.  

Šetření tak zkrátka nebude možnost, bude to nutnost. Ale v rozdělené společnosti jako je ta česká, kde se navíc stále víc lidí ocitá v nějaké formě závislosti na státu, se podle všeho vždycky najde někdo, kdo jim toto přesměrování bolesti jinam slíbí. Ministr financí vlády, která opravdu bude chtít něco dělat s hospodařením českého státu, potažmo její premiér a vlastně i každý jeden ministr, tak vedle svojí odbornosti, která mu umožní reformy vůbec narýsovat, a osobního kouzla, kterým přesvědčí poslance, aby mu tyto v parlamentu schválili, bude potřebovat i sebevražednou náturu. Protože realizace kroků, které by český rozpočet mohly dostat do formy, jej bude stát politickou kariéru. Miroslav Kalousek by mohl vyprávět.