„Nikdy jsem nelhala.“ Podvodnice z Theranosu se vrací v nové roli. A znovu zkouší, kdo jí uvěří

Elizabeth Holmes, kdysi nejmladší self made miliardářka Ameriky, je dnes odsouzená podvodnice. V roce 2022 byla uznána vinnou z podvodu na investorech v souvislosti s firmou Theranos, jež slibovala revoluci v testování krve, ale její technologie nikdy nefungovala tak, jak firma tvrdila. Soud jí uložil trest přes jedenáct let vězení. Do věznice nastoupila v roce 2023. A o tři roky později přišel do kin film Nathana Fiedlera a Lance Oppenheimera, který v téměř tříhodinové stopáži sleduje posledních 34 dní, které Holmesová strávila na svobodě v kalifornském domě s partnerem Billym Evansem a dvěma malými dětmi. A pak zpoza mříží i její první dny a měsíce v nápravném zařízení. 

Na přelomu první a druhé dekády tohoto století byla jedním ze symbolů Silicon Valley. Ženský Steve Jobs vystupující v černém roláku a (záměrně) hlubokým hlasem slibující revoluci v laboratorních testech. Jedna kapka krve a jejím Theranosem vyvinutý přístroj měli změnit diagnostiku a dostat špičkovou medicínu, za zlomek stávajících cen, nejprv na americký venkov a pak i do celého světa. Elizabeth Holmes pronášela vzletné řeči, Amerika na příběh mladé talentované ženy slyšela, investoři hrnuli peníze, její tvář se objevovala na titulních stranách lesklých magazínů. A pak se ukázalo, že celý Theranos (ve špičce naceněný na devět miliard dolarů) je jen nafouknuté nic. A z podnikatelské superstar ve výrobě se během pár let stala usvědčená podvodnice. A následně centrální postava dokumentu, kde se – spoiler alert: velmi neuměle – pokouší svůj příběh přerámovat. Jako, jak známo z jiných vězeňských filmů, velký justiční omyl.  

V prvním záběru ji divák vidí, jak chová novorozené dítě. Holmesová naráz nevystupuje jako uhlazená šéfka, ale spíše jako mamka Liz, v nové roli  matky v domácnosti bez make-upu a s neučesanými vlasy, která svůj příběh důsledně interpretuje jako nedorozumění. Fielderovi opakuje, že nikdy v životě nelhala. Když se jí autor, kterého si pustila opravdu blízko, ptá na takzvané white lies, připouští je jen v nepodstatných situacích. Její obhajova pak stojí v podstatě na slovních hříčkách: Když tvrdila, že přístroj „může“ provádět řadu testů, myslela tím prý, že to bude umět, až bude technologie hotová. To, že technologie neexistovala ani v náznacích, že celá investorská komunita do Theranosu lijící stamiliony dolarů tyto výroky vnímala jinak, že toto nedorozumění prohlubovali outsourcingem části testu odjinud, to Holmes vůbec nereflektuje. V momentu, kdy jí Fiedler pustí v Americe slavnou scénku Abbotta a Costella „Who’s on First?“ a žádá, aby vysvětlila vtip, který stojí na možné dvojí interpretaci stejného slova, Holmes působí až autisticky. A diváka napadá, jak člověk s takovou sociální inteligencí dokázal přesvědčit Henryho Kissingera nebo Jima Matthise, aby se posadili do jeho dozorčí rady.

Partner Billy Evans nabízí vysvětlení, že Holmesová prostě myslí jinak. Film to podle kritiků i expertů naznačuje, spekulace o neurodivergenci (od většiny odlišné způsoby zpracovávání informací) naplno nezazní,ale obraz, který o sobě Holmes v dokumentu maluje, je zneklidňující. A aby toho nebylo (na ni ani na diváka) málo, do příběhu navíc velmi silně vstupuje její partner. Otec jejich dětí Billy Evans totiž v některých momentech stále silněji působí jako kontrolující oportunista, který odmítl dovolit rozhovor s Holmesinými rodiči, požadoval podíl na zisku z filmu a ukončil rozhovor, když Fielder začal zpovídat vědce pracující na něčem, co vypadá jako nová verze selhavší technologie Theranosu. Disponuje též plnou moc od Holmes, spravuje jí sociální sítě a tvrdí, že jsou skoro jako jeden. Že se jí nemusí ptát, co by měl napsat, protože on ví, co si myslí. Fielder sice do značné míry zjišťuje, že jeho choť o jeho kontrole i aktivitách využívající její jméno ví a souhlasí s nimi, pro diváka je ale dynamika vztahu, který sleduje, poměrně nepříjemná. Plus většina se zřejmě nedokáže rozhodnout, zda Evans manipuluje manipulátorku, nebo za ni jen vykonává nepříjemnou práci.

Ve druhé polovině filmu je Holmes už za mřížemi a filmaři ji nemohou přímo natáčet. Fielder proto před kameru přivede Amandu Seyfried, která Holmes ztvárnila v seriálu The Dropout, a s její pomocí rekonstruuje setkání, které kamera nemohla zachytit. Dokument ztrácí a autenticitě, na druhou stranu přibývá další úhel perspektivy. A divák může kontemplovat, na co se vlastně dívá. Recenze se v podstatě hodnocení půlí. 

Podle jedněch se jedná o jeden z nejlepších filmů roku a ukázku toho, jak snadno si dokážeme rychle namluvit, že někoho prokoukneme. Druhá strana zase namítá, že Fiedler naprosto pomíjí důkazy, které by nabouraly nejednoznačnost vnímání Holmes. Jako například její lži když tvrdila, že její technologii používá armáda na bojišti nebo svědectví informátorů, kteří uváděli, že se jim snažila zničit život pomocí výhrůžek, právníků a soukromých detektivů. 

Tyto výroky by přitom nikoliv nevýznamně nabouraly vyznění asi nejsilnější scény s Abbottem a Costellem. 

Dokument tak předkládá dvojí  obraz Elizabeth Holmes. Pro soud je to odsouzená podvodnice, která si odpykává trest. Sama se snaží působit jako žena, která nikdy záměrně neklamala a stala se obětí nedorozumění a špatných partnerských voleb. Zda je to upřímné přesvědčení, nebo dlouhodobě udržovaná role, film explicitně neřekne. To je na divákovi.